Rozsah poddolování a území možného ovlivnění starou důlní činností můžeme situovat prakticky od úpatí svahu, který začíná u řeky Lužnice a končí v prostoru dnešní rozhledny Hýlačka. Důlní činnost probíhala ve třech historických fázích. Bylo zahloubeno celkem 12 známých šachet a cca. 3 km štol a překopů. Šachta Nová v Horkách byla zahloubena do 155 metrů a šachta Francizsi do hloubky více jak 100 metrů. Z tohoto důlního pole bylo vytěženo zhruba 40.000 m3 hlušiny, dvě třetiny z tohoto objemu byly rozvezeny do místních strží a jedna třetina byla uložena na haldách. Dílo nebylo zasaženo intenzivní mechanizací a pokus o zprovoznění obsahovalo parního stroje selhal. Konfigurace krajiny a povrchové partie umožnily rozvoz hlušiny.
Na rozdíl od jiných hornických oblastí tedy nedošlo k zjizvení, ale k nivelizaci krajiny. Dvě dominantní haldy jsou dnes zarostlé a vytváření dojem, že jsou součástí krajiny. Vytěžené kamenivo zřejmě neobsahovalo závadné látky, např. na začátku 20. století byla rozvážena na Větrovech halda a materiál posloužil jako výplň pro cesty a silnice. Krajina však byla významně v minulosti narušena hlubinnou těžbou. Byly zaznamenány půdní propady, kdy jeden z největších byl řešen úřední cestou, stalo se tak v dubnu roku 1940 na dvoře tehdejšího domu č. p. 18 na Horkách u Tábora. Problém řešil Revizní báňský úřad s upozorněním, že u původního větracího otvoru by mohlo dojít k dalším půdním propadům s největší pravděpodobností v jarních měsících. K výraznému zaklesnutí hladiny došlo v místech původní obce Horky (dnes Staré Horky). Následkem toho většina studní vyschla.
