Naučná stříbrná stezka Tábor-Horky-Větrovy

  stezka@tabsg.cz
 Zavadislká 2472, 390 02 Tábor

Historie dolů

Historický vývoj důlní činnosti v oblasti Horek u Tábora

 

Před historickým vývojem je nutno popsat celé rudonosné pole. To je dlouhé 2700 m, široké 1800 m, vede ve směru severovýchod-jihozápad od Tábora-Čelkovic, přes příměstskou část Horky až na Větrovy. Největší koncentraci důlních staveb a pozůstatků kutání najdeme v příměstské části Horky (dnes Staré Horky), zejména šachtu Novou v Horkách, František, Vinný sklep, Barbora, Kryštof. Kromě šachet nalézáme zbytek cechovního domu (dnes nejpatrnější pozůstatek o těžbě, byl prvotním impulzem pro znovuobjevování dolování na jih od Tábora), německý hřbitov, památný kříž, haldy hlušiny a sekundární odkazy v podobě názvů ulic – K Šachtě, Na Haldě.

Původní těžba již zmizela v krajině, hlavním svědkem zůstávají haldy hlušiny, na kterých jsou vysázené druhy listnatých stromů a lze si jich velmi lehce všimnout, na Větrovech je to i zarovnávání krajiny, snaha tehdejších těžařů byla zarovnat povrch v místních stržích, jak je vidno na přidaných fotografiích, povedlo se jim to jen zčásti. Ještě jeden důležitý svědek těžby je živý až do dnešních dob – je jím negativní vodohospodářská situace (odvodňovací štola sv. Jana Nepomuckého stáhla prakticky veškeré podzemní vody městské části Horky u Tábora).

 

Historická datace těžby je rozčleněna dle Komzáka a Švadleny (2011) na čtyři etapy dolování:
I. Etapa – (1250 – 1450) – „Etapa prvních zájmů
II. Etapa – (1540 – 1621) – „Etapa štoly sv. Jana Nepomuckého
III. Etapa – (1764 – 1771) – „Etapa dělostřelce Köszlera
IV. Etapa – (1827 – 1900) – „Etapa cechu Sv. Trojice

 

I. Etapa – (1250 – 1450) – „Etapa prvních zájmů

Nálezy stříbra jsou potvrzeny již v roce 1272, kdy český král Přemysl Otakar II. propůjčil jihlavským horní práva na stříbrných dolech v Ústí (německy Awsk, latinsky Usk). Mocenská a majetková rivalita mezi králem Přemyslem Otakarem II. a rodem Vítkovců, jimž Sezimovo Ústí patřilo, a nakonec i smrt krále, nakonec vedla k poklesu zájmu o těžbu stříbra.
Roku 1345 potvrzuje Karel IV. jihlavským užívání stříbrných dolů v Ústí nad Lužnicí („montana argenti in Usk superfluvio Losnitz“). Panuje shoda, že se jednalo o výšiny u Větrov (dnešní součást Tábora) kde bylo možno zbytky hornických prací spatřit a tyto daly později popud k rozšíření těžby severním směrem na Horkách. Ústí mělo rozsáhlé předměstí na levém břehu Lužnice a pozemky měšťanů ústeckých sahaly až k místům nynějších Větrov. Následující léta společenského vzruchu a husitských bouří nepřála důlnímu podnikání a koneckonců v založeném Táboře byl dostatek pangamentu (stříbro z bohoslužebného náčiní). V roce 1324 po obsazení Kutné Hory křižáckými císařskými vojsky Zikmunda Lucemburského se Tábor ujal i mincování.

Historicky nepatřilo zájmové území pod jedno panství, horní „větrovská“ část patřila pražským biskupům a od roku 1307 pánům z Rožmberka. Tomuto rodu se oblast velmi hodila k panství příběnickému, které měli též ve své správě. Další změna nastala roku 1507, kdy se Větrovy ocitají v panství želečském (odprodej proběhl za Viléma z Rožmberka). Oproti tomu „horecká“ část vždy patřila k Táboru.

 

II. Etapa – (1540 – 1621) – „Etapa štoly sv. Jana Nepomuckého

Teprve 16. století podává jasnější přehled o zdejším dolování. Doly byly svěřeny pod dozor Královskému hornímu úřadu v Budějovicích. Že obnova zašlých táborských dolů v té době musela vynášet, svědčí i nákladné stavby kostela a radnice na táborském náměstí. Největšího rozmachu nabylo dolování v 16. století, bylo otevřeno několik šachet – Boží důl, Vinohradský důl. V roce 1551 je zmiňováno, že město postavilo kolo ke „stoupám“ (zařízení na drcení rudy). V letech 1549-1572 byla nákladem 30.000 zlatých vybudována dědičná odvodňovací štola, později nazývaná sv. Jana Nepomuckého, dlouhá 900 sáhů (cca. 1800 metrů) a měla vyústění nedaleko dnešních čelkovických lázní. Ruda se upravovala v Hutákovském mlýně ve Vlčím dole, což je místo kde ústil potok do Lužnice cca 2 km pod městem Tábor po proudu řeky. Tento mlýn patřil pánům kverkům (podílníkům na dolování).

Během následujícího století došlo k několika útlumům dobývání stříbra, které bylo způsobeny objevením stříbrných nalezišť na americkém kontinentě a třicetiletou válkou. Zároveň při častých požárech města shořely také mnohé staré hornické knihy a spisy, které hormistři ve svých domech přechovávali (např. jako v roce 1591 u Daniela Glosperga). Jako i jinde, také na táborské doly byli povoláváni němečtí horníci, spoléhající se na svá hornická práva a svobody, rádi se prali s měšťany a okolními sedláky a často se platilo nejen zdravím, ale i životy. Potvrzuje to kronika Zikmunda Wintera „Kulturní obraz českých měst“ z roku 1892. Výbušnou situaci rovnal arcivévoda Ferdinand v roce 1556 a v následujícím roce dokonce i císař Ferdinand.

Ještě pohled zpět, co zůstalo po hornících, kteří přišli z německy mluvících zemích. V severní části Horek, poblíž haldy nacházející se u šachty Vinný sklep, vyhloubili studnu, ještě donedávna nazývanou „Německá“. Také kamenný kříž z roku 1872 dodnes stojící, nahradil kříž dřevěný,který byl postaven na popud německých horníků. Poblíž něho byl protestantský hřbitov, později nazývaný „Krchůvek“ a součástí pietního místa byla i dnes již neexistující kaple. Problémy města Tábora se postupně navyšovaly, a v roce 1621, kdy bylo město dobyto křesťanskými císařskými vojsky generála a hraběte Maradase, se situace stala neúnosnou a následná třicetiletá válka učinila konec druhé etapy dolování na jih od Tábora.

 

III. Etapa – (1764 – 1771) – „Etapa dělostřelce Köszlera

Tábor, zbědovaný následky třicetileté války, se vzpamatovával jen velmi pomalu a totéž platilo i pro těžební činnost na Horkách. Mimochodem, před třetí etapou zároveň proběhla zajímavá historie – horníci zůstávali v městě i přes špatné poměry, které v Táboře byly, zřejmě nebylo kam utéci. Došlo u nich k mírnému odsunu od jejich povolání – nemohli se zabývat těžbou, místo toho pomáhali lámat kámen, hloubit studny, opravovat kašny a zřejmě také dobudovávali táborské podzemí (často mylně označované za katakomby). To se snažili postavit zbylí bohatší táborští měšťané, kteří měli zájem tam uskladnit materiál, potraviny a ochránit sebe sama před ničivými požáry. Při pohledu na konstrukci podzemí vidíme stopy velmi profesionální hornické práce.

A teprve po 143 letech můžeme zaznamenat třetí obnovu rubání – dolování Köszlerovo. Když se znenadání v Táboře objevil nový podnikatel Bernard Köszler, vrchní komisař polního dělostřelectva, jenž oznámil svou novou těžbu a obdržel od horního úřadu v Příbrami propůjčku na dolování, byla Rada města i místní purkmistr zprávou velice zaskočeni a zaslali královskému mincmistru Františku Josefu Pachtovi z Rájova dne 4. června 1764 ohražení (protest) s prosbou o pomoc. Je též zajímavé, že táborská městská rada ještě před tímto datem chtěla Horkám, resp. jejich obyvatelům odejmout statut městských občanů a s tím i související svobody. Při této akci popisovali bezvýznamnost těžby a celého důlního zašlého díla. Najednou však při Köszlerově záměru začali v protestních listech vyjmenovávat přesné ztráty, které by město příchodem nového horního podnikatele utrpělo, především by prý město přišlo o kontakt se svým „největším pokladem“ – léčivou vodou. Pro vyjasnění této situace byl vyzván příbramský vrchní horní správce, Alexander de Adda. Jeho odpověď nemohla být dále od pravdy, neboť v odpovědi, kterou zaslal, se uváděly mimo jiné i informace o dolech, které jsou prázdné, opuštěné od roku 1268, nemajíc žádnou léčivou vodu a stojí tam jen čtyřhranná kašna. De Adda se tímto vlastně zbavil odpovědnosti a ve výsledku to znamenalo, že doly byly pro Közslera k dispozici a mohl tak začít s těžební přípravou a následně i s těžbou.
Köszler zanedlouho poté žádá o staré listiny, především mapy, a také o bezcelní dovoz železa. Začal pracovat na staré dědičné štole (sv. Jana Nepomuckého) a také dochází k poznatku, že dědičná štola vede až na Lobkowické panství (původní Rožmberské). Zároveň horní správce de Adda přebírá správu nad doly a ve svých hlášeních si stěžuje, že je ražena bez rozmyslu nová šachta velkých rozměrů s rozsáhlým finančním nákladem (poblíž šachty Vinný sklep) a při jejím tvoření je poprvé na táborských dolech využit střelný prach (používaly se dosti nákladné plechové patrony se střelným prachem). Közsler se pustil též i do těžby v okolí – došlo k budování štol a šachet v dnešních Čelkovicích, odborníky však byl odrazován od tohoto kroku. Štola sv. Františka Xaverského, jak se čelkovická šachta nazývala, byla vysoká 185 cm a 115 cm široká, bohužel došlo na slova odborníků, na čelkovickém díle byly pouze bezvýznamné nálezy. Dělostřelecký mistr se sice vyznal při použití střelného prachu, bohužel zřejmě neměl dostatečné zkušenosti s dolováním, neboť při použití této technologie vznikal dým a díky nedostatečnému odvětrávání musely být kutací práce často přerušovány. A nakonec, roku 1771 byly doly Közslerem uvedeny do klidu, náklady totiž převyšovaly výnosy.

IV. Etapa – (1827 – 1900) – „Etapa cechu Sv. Trojice

Čtvrtá etapa dolování na jih od Tábora začala dne 24. listopadu 1827, kdy bylo vytvořeno nové těžařstvo „Cechu stříbrných dolů Sv. Trojice v Táboře“ a celý podnik byl rozdělen na 128 podílů neboli kuksů. Samotné dolování byl zahájeno 2. prosince 1832 a jako tradičně, došlo na odpor magistrátu města. Zároveň v důlním registru byly zřejmě nepořádky, takže vznikly spory již při ustanovení samotného těžařstva, které se skládalo především z táborských měšťanů. Též byla sjednána úmluva týkající se minerální vody mezi nájemcem lázní, Josefem Herrmannem a těžařstvem. Aby výčet strastí nebyl příliš krátký, těžařstvo se navíc nacházelo v obtížích při opatřování dříví pro doly a také ztrácí důvěru mezi havíři.

Nálezy byly skromné, těžilo se v příliš malých hloubkách a bylo nutné sjednat nápravu. V lednu 1841 je ražena šachta Nová v Horkách, ale objevil se záhy typický nešvar pro dobývání – otázka přibývání vody a jejího odčerpávání. Na vodu se narazilo již v 17 sázích (34 m). V roce 1843 začala stavba nové báňské budovy, byly vykopány základy pro koňský žentour (používaly se i dobytčí) a v listopadu téhož roku došlo k opatření střechy krytinou. Žentour poháněly dva páry koní, za osmihodinovou směnu vyvezly 42 tun materiálu. Koncem roku 1844 dosáhla šachta Nová 36 sáhů (72 m) a v dubnu roku 1845 došlo k spojení se štolou sv. Jana Nepomuckého v 80 m. Vnikající voda tekla do odvodňovací štoly a pumpaři byli propuštěni. Též došlo k zazdění nedaleko stojící šachty sv. Františka a pokračovalo se v kutacích pracích na šachtě Nové, která dosáhla 50 sáhů (100 m) hloubky.

Voda začala přibývat a v každé osmihodinové směně muselo být vytaženo 50 džberů vody. S přibývající hloubkou se problém vtékající vody neustále zhoršuje, ale těžaři nepolevovali ve svém úsilí, neboť věděli, že samotná nejbohatší žíla je přibližně v 100 m hloubky a proto došlo k přijmutí devíti vrátkařů, aby horníci nebyli zdržováni pro práci. Roku 1847 dosáhla štola hloubky 65 sáhů (130 m) a za osm hodin již bylo nutno vytáhnout 200 džberů. V roce 1849 přešla technologie čerpání vody z původního rumpálového systému (kde je nutná lidská práce) na koňský žentour. Ale již v roce 1856 byli koně se ztrátou prodány a byl zakoupen za 1000 zlatých parní stroj o šesti koňských silách od Schwarzenberského ředitelství v Českém Krumlově. Následovala rozsáhlá vyhláška na upsání dosud volných kuksů. Výzva byla koncipována přesvědčivě, výsledek byl nepatrný. Takže parní stroj k čerpání vody byl sice přivezen, avšak do provozu uveden nebyl. Vtékající voda zaplavila spodní prostory dolů, tím i nakopanou rudu. Naděje na znovuzprovoznění dolů tak velmi klesla.

Jediným východiskem z těchto problémů se jevil prodej dolů. Předpokládalo se, že dosavadním těžařům se zachrání alespoň část peněz. Byly navázány kontakty s předpokládanými kupci, mezi které patřila i londýnská společnost. Nakonec se jednalo o dvouleté marné snažení. Nabídka směřovala i knížeti Schwarzenbergovi, také bezúspěšně. Kutnohorský horní mistr byl přizván, aby podal dobrozdání jak dále postupovat. Jeho expertíza sdělovala, že jejich obnova bude trvat pět let a vyžádá si v nákladu kolem sta tisíc zlatých. Starý cech byl rozpuštěn a ustanovena byla nová akciová společnost pod názvem „Těžařstvo ku dolování stříbra v Táboře“. V lednu roku 1870 byla vydána výzva k upisování akcií po padesáti zlatých. Celkem bylo rozprodáno 277 akcií. Přes nevalný výsledek byly zahájeny obnovovací práce na dědičné štole. V roce 1873 dospěly práce až k hlavní šachtě, zbývalo vyčerpat vodu ze zaplavených spodních částí dolů. Byly zakoupeny dva parní kotle, ale parní stroj, který byl uložen již v roce 1856 pro nedostatek prostředků postaven již nebyl. Opakovala se situace, která již několikrát přivodila pohromu tohoto údajně slibného podniku. Byly vynaloženy tisíce na přípravné práce, v okamžiku, když už se zdálo, že je úspěch na dosah ruky, tak došlo k hospodářskému krachu Habsburské monarchie v roce 1873 s následnou krizí, která na dlouho utlumila zájem o průmyslové podnikání.

Situace nemohla dopadnout jinak než úpadkem a dne 26. července 1900 se konala u Krajského soudu v Kutné Hoře exekuční dražba, při které horecké doly koupilo město Tábor za kupní cenu 6.250,- korun. Město ovšem nepomýšlelo na další dolování. Důvody, které vedly zastupitelstvo ke koupi dolů byly takové, že s vlastnictvím dolů bylo spojeno volební právo do Obchodní a průmyslové komory v Českých Budějovicích. Tímto krokem bylo ovlivněno národnostní složení této Komory, o což bylo vlastně usilováno. Mezitím táborské zastupitelstvo zjistilo, že podle nového volebního řádu Komory již nebude třeba jejich hlasu na udržení českého rázu výše uvedené Komory. Znamenalo to, že doly mohou opět prodat a shodli se na ceně 8.000,- korun. Koupil je vídeňský inženýr W. E. Miksch. Ovšem ani on neuvedl doly v život, pouze platil za zavezení propadů uvnitř obce. Po roce 1918 Miksch neplatil daně Československému státu a proto byla uvalena nová dražba, které se konala 27. května 1935 v Kutné Hoře. Zbylý majetek vydražil za 910,- korun Jan Fiala z Horek. Bývalá strojovna byla upravena na obytný dům, cechovní dům zůstal ve zříceném stavu. Sousední halda byla rozvezena na opravu silnic a jediným pozůstatkem bývalého dolování je zatopená centrální šachta Nová v Horkách a dvě haldy na severním kraji obce.

Zajímavostí může být i informace, jaká byla produkce stříbra dolů Ratibořických a Táborských. Hrabě Kašpar Šternberg (1761 – 1838), známý přírodovědec, ji přibližně spočítal pro léta 1515 – 1610 na 96 tisíc hřiven stříbra (v přepočtu 27 t). A odhad pro samotné táborské doly je 6 t.

AllEscort