Dálkové cesty byly běžnými cestovními cestami již před Kelty (viz. Dražičky). Přibližně v 10. století se Slované vydávali podél řek a potoků proti jejich proudu. Vznikla spousta lokálních stezek. Lidé se po nich vydávali nejen za potravou, surovinami, stříbrem a obchodem, ale také do bojů. Na jedné z cestních spojnic se nachází dnešní příměstské části Tábora – Horky a Větrovy. Lokální cesta přes tyto osady spojovala dvě významné zemské cesty, Lineckou a Vitorazskou. K jejímu rozvoji jistě přispěly i nálezy stříbra na Horkách (dříve Bergstadt), kde se dolovalo již od 13. století. V průběhu dalších staletí můžeme zaznamenat migraci především německého obyvatelstva a příliv horníků z oblasti dnešního Horního Rakouska a příhraničních oblastí Německa. Způsob bydlení a rozmístění staveb je patrný dodnes. Sledovaná cesta, dnešní Stříbrná naučná stezka z Větrov na Horky, přiváděla obyvatelstvo do Tábora přes tehdy jediný most přes řeku Lužnici (v Čelkovicích) a blízkou městskou bránu. Historická cesta z Větrov na Horky je zaznamenána na historických mapách. Spojnice byla oblíbena nejen pocestnými, kteří se díky ní dostávali od Nymburka, Ústí nad Labem či Prahy do Českých Budějovic, Českého Krumlova, Třeboně (v Čechách) a Vitorazu, Linze a dále k evropsky důležité Dunajské magistrále (v Rakousku), ale i místním obyvatelstvem – sedláky a horníky, kteří pracovali v stříbrných dolech. V 16. a 17. století sloužila také jako cesta na sobotní táborské trhy a také do hospod.
Spotřeba piva tenkrát značně převyšovala dnešních 142 litrů na osobu/rok. A sortiment piva byl pestrý. Táborský hospodský Jan Šnóbl (Schobl), jež žil okolo roku 1550, vařil pivo hořké, podobající se pivům německým a proto k němu táhla hornická čeládka z Horek, která pocházela z Němec a navíc byla jiného vyznaní než táborští. Sedláci holdovali pivu jinde a Šnóbl měl také pivo lacinější. Tím bylo zaděláno na konkurenční maléry a různice. Cestu domů však měli všichni stejnou, když se vraceli přes Kotnovskou bránu a čelkovický most k lesu Pintovka, kde docházelo k rvačkám a bitvám napříč společenskými vrstvami. Nebylo to nic nevinného. Právali se všichni rádi a často. V kronikách jsou zaznamenány jen ty nejvýznamnější boje. Platilo se zdravím i životem. Roku 1553 zbili někteří kverci (finanční podílníci na těžbě) havíře. V roce 1556 se bili havíři se sedláky znovu, přičemž tři sedláci byli zabiti a pět havířů zraněno. V témže roce byla svedena bitva a zabit jeden sedlák, vznikla seč „na kordy“, kdy byl ohrožován i táborský městský rychtář. Málo se ví, že dnešní naučná stezka byla tehdy zkrápěna krví. Je povzbuzující, že v současnosti je to klidné místo pro turistiku a pořádání oslav obou příměstských částí, Horek a Větrov. Vítáni jsou samozřejmě i táborští. V několika posledních letech se rozjela série kulturních akcí pořádaných na Naučné stříbrné stezce a díky tomu nám nic nebrání, abychom vzájemnou i národnostní shodu oslavili se svými přáteli z Německa a Rakouska při slunovratu. Zúčastnili se také táborský rychtář, bude vítán s otevřenou náručí a dáme pozor, aby drzí potomci horníků a sedláků z Horek a Větrov nechali své sečné zbraně v klidu. Na rozdíl od svých velmi bojovných předků.
