V letech 1967-1968, kdy nastaly časy politického oteplení, se mnozí občané podívali za naši západní státní hranici. Zde s obdivem a překvapením zjišťovali, že rozdíl v kultuře bydlení ve městě a na venkově není tak propastný jako u nás a že lidé na venkově mohou užívat podobných výhod, jako lidé žijící ve městech. Tzn. centrální zásobování vodou, kanalizace a čištění odpadních vod, zpevněné vozovky, chodníky, solidní elektrické osvětlení a upravené veřejné prostory.
Toto vše na Větrovech chybělo. Místní občanský výbor za předsednictví p. Antonína Krále st. a působení M. Voborského začal jednat, jak zlepšit životní komfort v obci. Úvahy se zaměřily nejdříve na zásobování vodou, které bylo do té doby řešeno tak, že každý domek měl vlastní, většinou nevyhovující studnu. Pro požární účely slouži-o ještě v 50. letech 13 požárních rybníčků. Jako zdroj vody bylo vytipováno místo v lese Pod Hýlačkou, kde se začaly v roce 1972 hloubit tři stud-ně. A to je vlastně začátek Větrostavu. Tehdejší způsob organizace díla a práce však předpokládal, že velkou část si občané odpracují sami a prakticky zadarmo. Po nesmělých začátcích občané Větrov pochopili, že se z té mizérie jinak nedostanou a že zásobování vodou předpokládá také výstavbu kanalizace a odpovídající čistírny odpadních vod.
Obec byla rozdělena na několik pracovních úseků a začalo se. Hotovo bylo v červnu roku 1982, kdy se kolaudovalo. Snadné to však nebylo. Hodnota díla představovala několik milionů korun. Zásadní však byl fakt, že v obci byli lidé, schopni toto dílo řídit, shánět mechanizaci a materiál a jednat s úřady. Betonové kanalizační skruže, kterých byl nedostatek, si vyráběli větrovští v dobré kvalitě sami v obci. Bylo položeno 1700 metrů betonových rour a 70 čistících šachet. Odpracováno bylo 12 700 hodin po práci a o sobotách a nedělích. Byly samozřejmě i potíže a nastaly absurdní situace, protože větrovští zkracovali termíny, a tím odčerpávali materiál plánem určený pro jiné části města, jelikož produktivita dobrovolnické práce na Větrovech byla zřejmě mnohem vyšší, než u specializovaných státních podniků. Nakonec se vždy vše urovnalo, jelikož na sídlištích prakticky nikdo nebyl schopen „ani máknout“. Ke konci roku se vždy situace obrátila, město potřebovalo vykázat splnění akce „Z“, a tak se větrovské objemy hodily. Výkopová zemina byla využita pro rozšíření hřišť v sportovním areálu. Je logické, že následovala další akce – obrubníky, chodníky a zpevněné vozovky. Úpravy ve sportovním areálu byly zakončeny stavbou asfaltového hřiště na přelomu let 1989/1990.
V roce 1988 byly pořízeny urbanisticko-architektonické studie sportovního areálu a části naší obce – Doubravy, které zpracovali Ing. arch. Loos a Ing. arch. Rathan. Toto zmíněné dílo je dodnes využíváno a je na něj bezproblémově navazováno dalšími stavbami. Vytvořený vodohospodářský komplex, který byl vybudován na Větrovech a skládá se z výstavby třech studní, vodovodního řádu, kanalizačního řádu, vodojemu, čistírny odpadních vod a biologického dočišťovacího rybníka, byl jak je patrno zdárně dokončen a oceněn tehdejšími orgány města Tábora. V obrazové části můžete vidět i články z tehdejších táborských novin Palcát, jejíchž redaktorem byl i ředitel České televize Jiří Janeček (když jsme v roce 2010 psali knihu Tábor-Větrovy byl v té době ředitelem, pozn. redakce).
